Senta Čermáková - Absolventka ČVUT a česká manažerka, která dobyla svět

 

To jméno vám nejdřív nic neřekne. Pak vás zarazí. A pak ji uvidíte. Krásná, vysoká. Potom ji uslyšíte. Chytrá, originální. Biokybernetička Senta Čermáková, která mezi českými manažerkami dosáhla na vrchol. Z Prahy řídí Američany v nadnárodní společnosti Hewlett-Packard, občas zalétne do Kalifornie či Singapuru, dá si pár bazénů motýlkem a nekouká na televizi. Please meet Senta Cermakova.

 

Celý článek naleznete zde.
Najdete ho na stránkách Ihned.cz

 

Senta Čermáková

Absolventka Fakulty elektrotechnické ČVUT v Praze působí na pozici worldwide technology services and industries analyst a public relations director ve společnosti Hewlett-Packard. U ní pracuje na různých pozicích už od roku 2002, před tím pracovala ve společnosti Compaq. Ráda lyžuje nebo běhá. Senta Čermáková je vdaná a má dvě děti.

 

 

Rozhovor:

 

Své podřízené máte na druhé straně zeměkoule, v jiných časových pásmech, v USA. Jak je vlastně odsud z Prahy řídíte? Jak vypadá váš pracovní den?

Do práce jedu ráno tak na osmou a dopoledne zpracovávám věci, co se děly, když jsem spala, nebo úkoly, které mám připravené na ten den, strategické věci, u nichž nepotřebuji svůj tým. V pondělí a v úterý dopoledne navíc pravidelně pracuji pro Asii. Potom čekám tak do dvou tří hodin, kdy se můj tým začne budit po zónách: napřed východní pobřeží, pak Texas a pak Kalifornie, kde mám svých lidí nejvíc. A potom už náš pracovní den jede normálně - telekonference, videokonference a tak dále. Večer jedu domů, vždycky mám v outlooku napsáno "Senta jede domů" a jedu. To se pohybuje tak mezi sedmou osmou. A doma se znovu připojím a pracuji do té doby, než usnu.

Spíte tedy vůbec?

Ale jo. Pokud mám ale konference třeba ve dvě, ve tři ráno, tak to jsem opravdu v takovém klimbavém módu a nemám to moc ráda. Naštěstí v noci to není videokonference.

Kolik teď přímo řídíte lidí?

V týmu mám deset lidí. Deset Američanů. Jednou týdně se vidíme s celým týmem dohromady, jednou za týden taky vidím každého člena týmu one on one.

Co je přesně vaše práce?

Teď mám na starosti tiskové oddělení celosvětového ústředí Hewlett-Packard a oddělení pro styk s analytiky pro divizi Technology Services. To je servis pro případ, kdy se vám něco stane v datovém centru nebo s vaším serverem, když potřebujete datové centrum přestěhovat, optimalizovat. K tomu mám na starosti tiskové a analytické oddělení pro finančnictví, státní správu, telekomunikace, průmysl. A ještě k tomu mám teď organizaci hlavní výroční konference pro analytiky, která se koná v březnu v Bostonu. Díky tomuhle projektu se ve firmě buď výrazně prosadím, nebo zničím. Hop nebo trop.

Jaká je vaše ambice, kde byste jednou chtěla být?

Všichni máme ambice a sny. A všichni o nich neradi mluvíme nahlas. Já bych jednou chtěla být marketingovou šéfkou HP nebo jiné celosvětové firmy. Ale zároveň vím, že i kdybych na to měla schopnosti a talent, a to myslím, že mám, je to velmi těžko uskutečnitelné politicky. Jsem z malé evropské země, kde byl před dvaceti lety socialismus.

Má to, že jste Češka, nějakou nevýhodu i na pozici, kterou zastáváte teď?

Ano, i tady jsem v té globální roli v podstatě vetřelec. Dostala jsem se sem tak, že stejně jako já, tak i moje šéfová věříme na opravdu globální svět: "The World Is Flat." Ona se rozhodla, že to dokáže v praxi, a když si mě sem vzala, šla do velkého rizika. Od svého amerického týmu dostávala tiskové zprávy a pak řekla: Sento, oprav je a pošli to nejvyšším šéfům. Z toho jsem byla na začátku opravdu vykulená. Anglicky umím velmi dobře, ale opravovat něco Američanům, to je dost divné. Tak jsem jim nezasahovala do angličtiny, ale editovala celé zprávy. Oni se nejdřív dost divili, protože si mysleli, že na ně ani nesáhnu a přepošlu dál. Teď už si zvykli.

Tu práci děláte necelý rok. Jak vás tým přijal?

Do Vánoc jsem se cítila bídně. Jsem hodně osobní typ manažera, chci lidi ve svém týmu znát, vědět o nich všechno, abych jim mohla pomoct a rozvíjet je. V listopadu jsem dostala deset lidí a až do března jsem je neviděla face to face, fyzicky. Přišla do toho krize a ve firmě se pracovní cesty omezily jenom na ty, kde opravdu budete mluvit s novináři či analytiky. Až do března jsem se necítila natolik připravená, abych mohla takovou cestu absolvovat, abych nějaký rozhovor udělala. Kolem Vánoc jsem byla v situaci, kdy jsem si říkala, že tohle asi nezvládnu. Jsem velký blázen a zkouším, kam až můžu jít. Tenkrát jsem si ale řekla: Tohle už je na mě možná moc, to nemusím zvládnout. Pak přišel zlom, konference v Bostonu, kde jsem se se všemi viděla osobně. Tam jsem se konečně prosadila - po skoro půlroce trápení.

Co jste tam udělala tak zářného?

Mívám v takových situacích prostě štěstí. Jsem sice systematik, projektově orientovaný člověk, ale v kariéře se vždycky stane něco, co mě posune dál. V Bostonu přišla moje zkušená americká kolegyně celá ubrečená, že jí zemřela tchyně. Musela odjet a já dostala za úkol zvládnout na konferenci její práci, čímž se moje agenda ztrojnásobila. Rozklepala se mi kolena, ale skokově jsem se dostala do jiné ligy a pracovala pro "nové" důležité top manažery, kteří by bývali mluvili jen s ní, a navázala jsem daleko víc kontaktů.

Jak máte vlastně dnes rozdělen pracovní režim mezi Česko a Kalifornii?

Osmdesát procent času trávím v Česku, i když mám kancelář v Cupertinu v Kalifornii. Ale krize, jak říkám, omezila cestování, a tak zůstávám víc tady. Tu a tam jedu do Bostonu, tu a tam do New Yorku, do Singapuru, do Barcelony, do Londýna...

Myslel jsem, že minimálně půlku času strávíte v Americe, když řídíte globální tiskové oddělení...

To já taky! Říkala jsem si, že v nejhorším rodinu nechám tady, budu za ní dojíždět - čtrnáct dní v Kalifornii, čtrnáct dní tady, pronajmu si malý byt, kde budu mít pár kusů oblečení, surf a kolo. Říkala jsem si: Rodina to rok dva tři vydrží. Kvůli krizi jsem ale fyzicky tady v Praze, ale mentálně občas ne. Manžel ví, že zhruba od dvou do deseti večer jsem prostě mimo, a tak pořádně uvařit, jít do kina nebo jet na hory můžu jen v sobotu, v neděli a na nějakou akci můžu jít, jen když je to předem hodně naplánované.

Jak moc vám to změnilo život?

Ne zas tolik. Větší zásah byl, když jsem před čtyřmi lety vzala pozici regionální marketingové ředitelky pro International Sales Europe a měla na starosti 98 zemí střední a východní Evropy, Blízkého východu a Afriky. To jsem byla opravdu osmdesát procent času na cestách.

Co nového jste se kvůli tomu, co děláte, musela naučit?

Hlavně posílit houževnatost a výdrž. A práci s jazykem, v tom jsem se hodně zlepšila. Pracuji na tom sama, hodně čtu. Já si dávám - nejenom v práci, ale i v životě - různé úkoly a před čtyřmi lety jsem si řekla, že musím zlepšit angličtinu. Věděla jsem, že do žádného kurzu pravidelně chodit nemůžu, přestala jsem tedy číst česky a čtu knížky jenom v angličtině a v ruštině.

To máte takový systematický přístup k životu, že si řeknete: Za čtyři roky budu tam a tam?

To ani ne. Třeba řízení marketingu celého regionu přišlo náhodou. Byl tady šéf, kterého jsem neměla ráda, byl to Angličan. A já se vždycky hlásila, že bych to a to dělala úplně jinak. Když odešel, řekla jsem si, že jsem ten pravý kandidát na jeho místo. Musím přiznat, že jsem se ale viděla v trochu lepším světle, než jaká byla realita. Když jsem pak místo dostala, zjistila jsem, že to vůbec nedělal špatně, jen jsem předtím spoustu věcí neviděla a nevěděla.

Chlapa se na takovou věc nikdo nikdy nezeptá, u ženy je to ale skoro automatické, tak mi to promiňte: Jak se dá s takovou prací skloubit rodina?

Myslím, že dobře. Musím mít jen pořádný rodinný management. Já třeba u svých dětí věděla, že s každým z nich budu doma rok, rok a čtvrt, když je budu kojit. Potom jsem šla do práce a pak už nikdo nikdy nepoznal, že mám děti. Prostě jsem si to zorganizovala, pomohly babičky, paní na hlídání. Zároveň jsem svým dětem dala velmi brzo důvěru, ve třech letech se mnou krájely cibuli, od první třídy měly mobil, od druhé bankovní kartu, od třetí jezdily samy do Prahy do školy. Teď je jim patnáct a třináct a zvládají všechno - nakoupit, uvařit, zabalit si na tábor...

Jak se ale taková práce, spousta cestování, jiný časový režim projevují v partnerském životě? Neruinuje ho to?

Já myslím, že nás to posílilo. S manželem jsme spolu dvacet let, a když jsem před čtyřmi lety začala jezdit po světě a vracela se, vždycky jsme se na sebe těšili. Je to takový námořnický vztah, ale myslím, že funguje velmi dobře. I když... Kdybyste se na to zeptal mého muže, možná by to viděl malinko jinak. On to toleruje, ale není kvůli tomu úplně šťastný. Otevřeně v tomhle říkám, že jsem sobecká. Kdybych dostala svoji vysněnou novou pozici ve firmě a musela jít do Ameriky, tak prostě jdu. Pak teprve začnu přemýšlet, jak tam vzít rodinu, manžela. Je to takové možná trochu chlapské myšlení.

Myslíte si, že mají být kvóty pro ženy ve vedení firem jako třeba ve Skandinávii?

Ne, jsem proti tomu. Mám teorii, že management je svět mužů a ženy, které tam jsou, pochopily svět mužů a hrají podle jeho pravidel. Měla jsem k tomu dobré předpoklady doma. Jsem z rodiny vědce a na elektrotechnické fakultě jsem také jedna z velmi mála absolventek. Navíc, když se u nás doma uvažovalo, jak se budu jmenovat, na prvním místě byl Honzík, protože si přáli kluka. A kdybych byla holka, měla jsem být Kostka. Otec je matematik, takže Kostka. Stanislav Kostka Neumann byl prý taky Kostka, tak proč ne já. Nakonec jsem ještě dopadla dobře, že mi dali jméno Senta.

O moc lepší než Kostka. Kde ale vzali rodiče Sentu?

Můj dědeček miloval Wagnera a jedna z jeho oblíbených postav byla Senta v Bludném Holanďanovi. Děda byl také za války totálně nasazen v Německu a my si myslíme, že tam před babičkou měl přítelkyni Sentu. S babičkou měl tři dcery a toužil, aby se jedna z nich jmenovala Senta. To přes babičku neprošlo, až moje maminka to pro dědu udělala. Ale on z toho vůbec nebyl nadšený. Říkal, že Senta musí být modrooká blondýnka...

Jak často dnes cestujete a baví vás to ještě?

Baví. Jsem povahou dobrodruh, což se projevuje i na mojí profesi. Musím mít vždycky něco, co ve mně probudí inspiraci. A ty cesty mi dobíjejí energii. Nemám samozřejmě čas na cestách něco vidět, nechodím s průvodcem po muzeích. Mě baví samotná cesta, baví mě setkávat se s novými lidmi, sledovat, jak myslí, co dělají. Baví mě, když projíždíte tolik zemí a zjistíte, že lidé i přes odlišné kultury zas tak jiní nejsou.

Pracujete v technologické firmě. Nezdá se vám ale, že právě komunikace mezi lidmi je čím dál méně osobní, když máme esemesky, maily, facebooky?

Mně se nezdá. Naopak myslím, že je osobnější. U nás Středoevropanů možná ne, my si držíme velkou míru svého soukromí i na facebooku. Vysvětluji si to tak, že máme špatnou zkušenost ze života v socialismu, a když o vás někdo ví moc, může to být použito proti vám. Američané jsou v tomhle úplně jiní. Na facebooku jsou tak otevření, že vím, kdo v týmu je homosexuál, kdo má nevěrnou ženu a jakou má kdo nemoc. Napíšou mi: Sento, dnes nebudu v práci, jdu k doktorovi. Což by mi asi stačilo, oni k tomu ale přidají dvě stránky popisu, co jim kdy bylo, co jim je. A to platí i o partnerských vztazích. Napíšou mi: Dnes ode mě nic moc nečekej, pohádal jsem se s manželkou, budu stát za houby. Pak jim taky víc rozumíte. A sluší se říct, že to nejsou žádní puberťáci, mám seniorní tým - věkový průměr je čtyřicet pět let.

Jak bude vypadat z hlediska používání technologií náš život třeba za pět let?

Za pět let se to nijak závratně nepohne, žádná velká revoluce. Velké, masové uplatnění budou mít videokonference. Toho se trošku bojím, protože dnes doma pracuji večer třeba z postele a ukazovat se ve firmě v pyžamu, neučesaná se mi moc nechce. Budu to tedy dělat asi jako moji kolegové, kteří na videokonferenci z domova nosí jenom košili a kalhoty od pyžama. Co se stane za pět let? Na sociálních sítích bude revoluce, bude tam každý a každý si najde svůj vlastní specifický prostor. Bude tam větší přidaná hodnota.

A co technologie a ženy? Jde to dohromady?

Tvrzení, že ženy nejsou talentované na technologie, je nesmysl. Ženské možná nemají tu prvotní afinitu k novým technologiím, ale pokud se jich přestanou bát, umí je dobře používat. Mě na technologiích vzrušuje, co všechno mi umožňují: být neustále ve spojení s mým týmem, na mailu jsem od roku 1990, mobil používám od roku 1995, telekonference a videokonference od roku 1998. Můžu díky nim spolupracovat v globálním prostředí, dozvědět se spoustu zajímavého o lidech, se kterými pracuji a kamarádím, odpočívat a věnovat se koníčkům - muzika, digitální foťáky, minivideokamery - a nakonec i zdravě žít. Mám doma kolo, které mi přes Google Maps přesně reguluje do nohou zátěž podle trasy, kterou si vyberu, a hodinky Garmin, které mi ukazují běžeckou trasu.

Říkáte o sobě, že jste dobrodruh, co jste naposledy udělala poprvé?

Mám takové tři projekty. Řekla jsem si, že se naučím plavat motýlka...

Proč motýlka?

Motýlek je náhoda. Líbí se mi. Upoutáte jím pozornost, ale ne moc nápadně. A taky to zapadá do toho mého pracovního režimu. V poledne mám víc volno a bylo mi vlastně jedno, co budu dělat, jen jsem nechtěla sedět patnáct hodin denně u počítače. A pak jsem se seznámila s kolegou Belgičanem, který má podobnou globální pozici, a já se ptala, jak to dělá, že se nezhroutí. A on říká: Já už se zhroutil. Měl jsem to přesně jako ty, pak jsem si ale nastavil jiný pracovní režim. Od deseti do pěti mám osobní zónu, pracuji na zahrádce, jezdím na aukce, prodávám obrazy. A od pěti zase začínám pracovat. To mi přišlo jako dobrý systém. Nemůžu mít osobní zónu tak dlouhou, ale třeba plavání se mi tam vejde.

Jaké jsou další projekty dobrodruha?

Druhý je, že přečtu 1000 knížek ze seznamu knih, které si má člověk přečíst, než umře. To je takový seznam, který vytvořila stovka literárních kritiků po celém světě a který editoval Peter Boxall.

Co teď čtete?

Mám rozečteno hned několik knížek. To je proto, že jsem svému muži přivezla čtečku elektronických knížek Amazon Kindle, teď se o ni v uvozovkách pereme a já si ji beru na cesty, ale mám rozečtené další knížky. Fyzickou knížku mám pořád raději, i když na cesty je kindle nenahraditelná. Pravda, zatím jsem na ní přečetla tři knížky. U jedné jsem ani nedýchala, jmenuje se Divoké labutě. Pak povídky od Hemingwaye, to mě moc nezaujalo. A teď další, kterou jsem si vybrala v Guardianu ze seznamu 50 bestsellerů na léto - Call Me By Your Name, je zvláštní. Je to o sedmnáctiletém klukovi, který se zamiluje do sedmadvacetiletého muže. Perfektně napsaný příběh.

Na facebooku uvádíte jako oblíbeného autora Haruki Murakamiho. Která knížka se vám líbí nejvíc?

Norské dřevo, ta je nejlepší. Nemám moc ráda ty novější, přijde mi, že zbytečně exhibuje. Teď jsem byla v Rusku, a tak jsem si koupila spoustu klasiky v ruštině. Tolstého Vojnu a mír, kompletního Bulgakova, Dostojevského, Nabokova. Už se těším.

Moje děti bohužel moc nečtou, asi je to generační záležitost, a tak jsem jim připravila takový projekt na léto, protože nastoupí na dobrá gymnázia, kde budou muset začít číst. Koupila jsem všechny CD klasiky - Orwella, Tolstého, Čapka, Saroyana, Kafku, Nerudu... A když někam jedeme, tak to do nich hustím. A třeba Jolance, třináctileté dceři, jsem pustila Bílou nemoc a Kunderovy Směšné lásky. Líbilo se jí to.

A třetí projekt?

Stanu se certifikovanou sommelierkou.

To máte tak ráda víno?

Taky, ale hlavně mě baví ty věci kolem, všechny ty rituály. Baví mě lidi kolem, projela jsem spoustu vinic. Letos jsem byla v oblasti Rioja, loni kolem Mosely, příští rok jedu do Francie na Rhônu. Kupuji si na to téma knížky a na podzim půjdu do kurzu. Jsem takový studijní typ, potřebuji se pořád něco nového učit. Takže tyhle tři projekty mi pomáhají přežít pracovní nápor.

A jaký úkol od vás má váš muž?

Asi aby to přežil všechno se mnou. On velmi přilnul k dětem, takže jsou fixované na něj, on převzal rodinný management.

Jednou z vašich zálib jsou podle oficiálního životopisu společenské hry. Mám si to představit tak, že všude, kam jedete, hrajete Člověče nezlob se, nebo scrabble?

Začnu z historie - dva momenty, proč jsem chtěla dělat marketing. Bylo mi dvanáct a měli jsme jet se třídou na výlet pod stany, dlouho slibovaná záležitost. Naše učitelka ale přišla do jiného stavu a už se jí do toho nechtělo. A já se přihlásila a řekla: Paní učitelko, já to všechno zorganizuju, zajistím, napište jenom rodičům, jak to bude. A jeli jsme do Sedmihorek, já jako vedoucí party dětí na výletě na dva dny. Marketing je hodně o organizaci práce a na to jsem přirozený talent.

Pak jsem jezdila na další tábory a udělala jsem si takovou lístečkovou databázi s různými hrami, které se na nich hrály. Když jsem pak řídila marketing regionu, sestavila jsem zase koncept vzdělávání: dva tři dny špičkového školení a jeden den nějaké extravagantní aktivity. V Athénách jsme chodili po žhavých uhlíkách, v Istanbulu jsme měli závody na plachetnicích na Bosporu, v Moskvě bojovku v metru, v Kyjevě exkurzi do Černobylu...

A to jste vymýšlela vy?

Jasně. A moje databáze her se na to hodila.

Studovala jste biokybernetiku. Můžete laikovi vysvětlit, co to vlastně je?

Existují dva pohledy. Může to být nauka o řízení a regulaci, nasazená v biologických oborech a medicíně - představte si medicínské roboty, tomografy a magnetickou rezonanci. Nebo to může být bionika, kdy se v přírodě inspirujete, jak věci vypadají. Třeba podle motýlích křídel vyrobíte křídla letadla. Využijete, co dávno v přírodě existuje, jen si toho nikdo nevšiml.

Proč zrovna tenhle obor? Co jste chtěla po škole dělat?

Chtěla jsem být vědkyní, zůstat svobodná a být úspěšným vědcem. A tenhle obor mi nabízel spojení koníčků, které mě bavily - matematiky, fyziky, takových těch klukovských oborů a zároveň přírody, ekologie, biologie, medicíny. A když jsem si systematicky vybírala obory, našla jsem tenhle meziobor. Ale než jsem se k samotné biokybernetice propracovala, musela jsem si projít drilem matematické analýzy, fyziky, programování, elektrických oborů a tak dále a tam mě ne všechno bavilo.

Lidé mají představu, že ten, kdo ovládá obory, jako jsou matematika, fyzika, mívá problémy s komunikací s normálními lidmi. Když se dívám na vás, ta představa není vůbec pravdivá. Biokybernetička řídí komunikaci globální firmy...

Já se nepovažuji ani za matematika, ani za komunikátora. Jsem takový hybrid. Mě naši vychovávali velmi dobře. Máma chemička pracovala na zkrácený úvazek a hodně se nám věnovala, otec nás pořád do něčeho šrouboval: Čti tohle, jdi běhat, běž na matematickou olympiádu a tak. Byli jsme hodně apolitická rodina, spíš sportovní. Když já končila gymnázium, existovala - co se politiky týče - dost ostrá čára mezi humanitními a technickými obory. Přestože jsem byla docela aktivní svazák a bavilo mě organizovat různé akce pro lidi, nechtěla jsem být politikou ovlivněná a svázaná. To taky rozhodlo ve prospěch technických oborů.

Zajímá vás politika?

Ne. Víte, to bych vám možná neměla ani přiznávat, ale já dokážu být hodně disciplinovaná. Když se mi třeba narodil syn Vavřinec, byla jsem šťastná, ale bylo mi jasné, že nejsem úplně mateřský typ, co kolem dítěte skáče a utírá mu prdýlku. Abych zvládla obojí, dítě i práci, musela jsem udělat nějaký škrt v životě, abych na něj měla čas. A tak jsem si řekla, že se nebudu dívat na televizi. Od té doby jsem se šestnáct let nedívala na televizi.

Vy ji nemáte? Váš manžel, publicista Miloš Čermák, občas pracuje pro televizi a vy se na něj nedíváte?

Máme krásnou televizi. A lhala bych, že se občas nepodívám na Miloše. Ale že bych přišla domů, zapnula si televizi a dívala se, to opravdu ne. A podobný kompromis, škrt jako s televizí, jsem udělala, když jsem začala řídit marketing ve velkém regionu. Velmi sobecky jsem si řekla, že Česko mě teď nemusí zajímat. Nemusím vědět, jestli Topolánek nebo Paroubek jezdí na jachtách.

A co když se budete muset do Česka i pracovně vrátit?

Tak se to zkrátka rychle doučím. Také jsem si doplnila historii arabské, muslimské, africké kultury, které jsem neznala. To jsem se potřebovala doučit a Česko přitom dala stranou.

Na co se těšíte, když se vracíte do Prahy?

Na rodinu, na Miloše, normálka. Ale mám teď i takovou sentimentální vazbu na Prahu, kterou jsem dřív neměla: projít se po Kampě a tak. A strašně mě potěší, jak skvělý zvuk Praha ve světě má. Mám velkou radost, když ji chválí v Singapuru. V Moskvě mi zrovna teď říkali, že četli knížku od Kazua Ishiguroa The Unconsoled, Neutěšitelný. Z toho pražská atmosféra přímo sálá. Velká schíza, ale krása.

  

 

MŮJ SVĚT:

Oblíbená hudba: Sting, U2

Sport: lyžování, běh

Moje město: San Francisco, Istanbul

Zamilovaná kniha: Sandor Marai - The Embers (Svíce dohořívají), Khaled Hosseini - The Kite Runner (Lovec draků), Boris Vian - Pěna dní, Malcolm Gladwell - Outliers, The Story of Success

Můj film: Na východ od ráje, Love Actually (Láska nebeská)

Oblíbené jídlo: biftek se zeleným pepřem, škubánky s mákem, maliny, meruňky

Moje víno: Sauvignon Blanc, Babich, New Zealand, 2006 a Moet et Chandon Champagne Rosé